30. března 2023
Expedice Mrož
Podzimní Jordánsko nám slušně nakopalo zadek, a tak byl nejvyšší čas na nápravu. Do veder jsme se tentokrát ale už nehrnuli, naopak... přišla doba ledová a to pořádná. Teda... aspoň jsme v to doufali.
Slovo dalo slovo a na Silvestra kompletujeme naše osazenstvo. Moje maličkost, Martin (@ztracenvlese), Kuba (@jakub_jonas) je taková klasika (@dvanatahu), bez které si nedojdu ani na záchod.
Pája Adam (@pavlina_adam)* je v týmu nováček, ale v terénu je z nás asi nejzkušenější, a hlavně by bylo celkem blbé ji nevzít, když jsme destinaci vybrali spolu. Přidává se k nám ještě páreček v podobě Davida Czempky a Míši Krejčové, které svět hikerů zná především díky jejich obchodu gramino.cz (dříve travelight.cz).
Mrož
Zbývá jen dořešit termín naší výpravy, kterou díky Davidu Limberskému pojmenováváme Expedice Mrož. Nebo takhle... myslím si to já, všichni to pojmenovali podle nanuku. Každý má své povinnosti, jediný možný termín tak padá na první polovinu února. Ve Švédsku, kam se chystáme, tou dobou ještě panuje slušná tma, a hlavně celá infrastruktura horských chat a dopravy startuje sezónu až v březnu. Pro středoevropany úsměvné, pro seveřany každoroční realita. Na druhou stranu kvitujeme to, že si většina lidí nechá dovolenou až na později a nebudeme se muset ve stopě mlátit holemi.
Startujeme v osadě Nikkaulokta, která je výstupním bodem pro výstup na nejvyšší horu Švédska Kebnekaise, kam máme v plánu se podívat. Na začátek naší trasy nás veze kámoška Ivet s jejím přítelem, kteří dlouhodobě pobývají na severu. Čeká nás zhruba 115 kilometrů + další porce kiláků na summit, máme na to zhruba 9 dní, není čas otálet.
Na sever nebo na jih
Startovní výstřel neproběhne, fotečka ale pochopitelně ano. Pak začíná křest ohněm. Déšť se sněhem, silný vítr a všudy přítomná voda na zamrzlých jezerech. Jestli minulý týden padaly teploty až k -30, teď tu máme kolem nuly. Sněhu je navíc poskromnu a začínáme mít obavy, že budeme naše pracně vyrobené pulky muset přenášet. A to bychom fakt neradi. Na váhu si tentokrát totiž moc nepotrpíme a každý táhne zhruba 30 kilo poctivého nákladu, když k tomu připočteme jen něco málo přes litr tvrdého alkoholu na osobu, není o co stát! Večer trávíme v chatce, která slouží jako čekárna na loď. Ta pochopitelně dnes ani zítra a ani za týden nepřipluje. Maximálně dojede sněžný skútr.
Druhý den je cíl jasný, dostat se pod Kebnekaise, odkud se další den pokusíme o výstup. den se táhne a my zjišťujeme, že tady rozhodně 30 kiláků za den neuděláme. Naštěstí to nebylo ani v plánu, ale i tak je to zcela jiný pohyb, na který nejsme úplně zvyklý. Chvíli po polední docházíme k osadě, probíhají zde poslední úpravy před sezónou. Fouká silný vítr, a tak bereme zavděk otevřený přístřešek sloužící pro změnu jako čekárna na vrtulník. Ten dnes ani zítra také neočekáváme. Odpoledne hrajeme karty, popíjíme a psychicky se připravujeme na ráno.
Kdo vstane první
Budíček ve čtyři budí celou posádku, nicméně ti, co mají morál vylézt ze spacáku, nemají moc morál jít na vrchol. Naopak ti, kteří mají morál jít nahoru, nemají morál vylézt ze spacáku. Je mlha, fouká extrémně silný vítr a do toho mrholí. Posouváme budík o hodinu, protože jsme nedošli k žádnému výsledku. V pět se situace opakuje. Neřeším, jít na vrchol mi přijde jako blbost a zbytečný risk, tak spím dál. V osm Pája zahlásí, jestli teda jdeme. No, každý už ví, že jdeme, ale dál po trase. Na výstup je pozdě, a i s budíčkem ve čtyři by to bylo tak tak. V průběhu dne pulky opravdu taháme místy po šutrech, ale aspoň se na chvíli protrhne obloha. Potkáváme velké stádo sobů, Kuba pouští dron, a to je tak na následující 4 dny vše zajímavé, co se odehraje.
Na večer totiž přichází „sněhová bouře“, bereme zavděk nouzové bivaky a následující dny nás čeká bílé peklo. Mnohdy jde vidět pár metrů před sebe, fouká silný vítr, a hlavně se spustí vydatné sněžení. Stačí jít od sebe 20 metrů a stopy jsou rázem zaváté, nikdo to nemá zadarmo, i když se Kuba egoisticky ujímá každé ráno vedení a drží tempo. Často se boříme i po kolena do sněhu.
Předposlední den se počasí začíná lepšit a my doufáme, že uvidíme polární záři. Jsme okolo 15 kilometrů před branami Abiska, které je v průvodních často označováno jako nejlepší místo na světě pro sledování impozantních světýlek. Večer se ale musíme spokojit s jiným úspěchem, protože se obloha opět zatáhne a nejde nic vidět. Náladu nám však přidává fakt, že nás dohnala nizozemská výprava, která zvolila lyže (my sněžnice) a nese s sebou i kubovo ztracené GoPro. Respektive jsme ho dostali už o pár minut dříve od místního zásobovače, který nám ho dovezl na skútru i s nahraným vzkazem. Večer tedy probíhá vzájemný pokec, ale upřímně se už těšíme do spacáků. Člověk má najetý klasický hiking režim, takže spát chodíme kolem deváté a vstáváme se slepicemi. Teda spíše se soby, ti určitě vstávají později. Poslední den už zbývá jen vyřešit hádanku, jak přejít zamrzlé jezero. Je na něm místy pár desítek centimetrů vody z tajícího sněhu. Po krátkém ohledání a konzultaci s Nizozemci vyrážíme. Nakonec jde vše poměrně snadno i se suchou botou.
Jak to dopadlo s tou polární září?
V Abisku bereme útokem posledních pět míst na velké chatě a začínáme si užívat dokončení treku. Kupujeme nelidsky drahé piva, další přikupujeme na benzínce, prostě lejeme jak z konve. Do toho dáváme saunu. No a určitě se ptáte, jak to dopadlo s tou polární září? I ta se nám nakonec ukáže v plné kráse. Běháme po venku, točíme, fotíme, ale únava je stejně větší než naše nadšení a kolem desáté to balíme a jdeme spát. Na pokoji pak slyším jen Frantíky, jak říkají Polákům, že venku je to doslova inferno, což potvrzují i následné fotky na Instagramu. Holt kvůli té červené polární záři přece nebudu vylízat z postele, mně postačí ta zelenomodrá.
Další den už se jen těšíme do nočního vlaku, který nás odveze zpět na jih do Stockholmu, odkud letíme do Polska a pak přes kopec domů. Poslední otázkou zůstává, zda se ještě někdy na polar vydáme.
Je to úplně jednoduché, naše pulky nebudou sedět v koutě!
* více informací o naší ambasadorce Pavlíně Adam