Jak jsme objevili Ameriku (tu na Petit Dru)

Pár dní rozhodování, trocha pracovních povinností a už sedíme v autě a ujíždíme na západ. "No a co vlastně polezeme?"

Asi pojedeme rovnou do Courmayeru a pod Grand Capucina, tam už se něco vymyslí. Náš plán však nevydrží dlouho. Před Švýcarskými hranicemi volám s Pjótrem: "Přijeďte do Chamonix, stejně má být teď hnusně, tady je alespoň v okolí co dělat. Jo a my máme v plánu jít na Petit Dru pak."

American direct na Petit Dru

American direct na Petit Dru je první cesta, kterou jsem tady v okolí znala. Dlouho je můj sen si ji vylézt. Cesta má necelý lezecký kilometr, přičemž těžších je prvních asi 600m v západní stěně. Poté je třeba se dostat přes hákovací délku do severní stěny, kde lezení trochu zlehkne, ale o to je nepříjemnější. Cesta vedla původně celá západní stěnou, ale po zřícení velké části této stěny se její topo muselo pozměnit.

Není tedy divu, že mi to celou cestu šrotuje v hlavě. "Šlo by to? Dáme to? Nebo radši ne?" Na víkend má být okno, přichází moment rozhodnutí, zjišťuji informace, kde se dá a výsledek zní: "Jdem do toho!" Balíme věci. Jídlo na dva dny, vařič, vak na vodu, spacáky, alumatku, kterou řežeme vejpůl, lezecký cajky, jeden set friendů, cepín a mačky. Ještě ten den odpoledne vyrážíme. Pěšky od auta na Mer de Glace a potom zkratkou, trojdélkovým čtyřkovým lezením, pod Flammes de Pierre. Po chvíli bloudění se nacházíme vprostřed mlhy pod masivem Dru. Jdeme přímo za nosem, pomalu se mlha začíná roztrhávat. 

“Je tam ještě?”, ptám se nadšeně. “Jo, už ji vidím, ještě nespadla”, ozve se od parťáka. “Uf, tak to aspoň nejdeme zbytečně!”

Když se zase rozjasní, zjišťujeme, že jsme bohužel netrefili zrovna správný směr, a tak k biváčku přicházíme až se stmíváním. Sotva stihneme nakoukat, kde zítra začínáme lézt. Uvaříme večeři, pokocháme se krásným západem sluníčka a dobrou noc! 

Budíček ve 3:50, nástup do deseti minut a už se navazujeme a lezeme, víceméně souběžně, úvodní lehčí položené odjištěné délky. Proplétáme se ještě s jedním družstvem, trojice kluků z Chile a Patagonie, naštěstí ale ukořistíme privilegium lézt jako první. Pořádné lezení je zahájeno 6bé “steep corner crack”, kde se člověk s tím několika kilovým batohem pěkně zapotí. Následuje spoustu délek v obtížnostech někde mezi 5c a 6b, střídáme se hezky v tahání. Máme sice několik top, nejlíp to ale podle mě popisuje Rockfax, prostě radši nic konkrétního. Při tomhle lezení si moc neodpočineme, proto pod klíčovou pasáží dáváme regenerační pauzu s menším šlofíkem.

Rozhoduji se lézt nalehko. Necítím se dát si tenhle 6c kout s těžkým batohem na zádech. Bez něj jím však proplouvám jak nic, až zjistím, že jsem minula štand a parťák na mě kříčí: “Ančo, došlo ti lano!” A jaj, nejbližší štand zhruba 5 metrů nade mnou. Ještě, že je v cestě tolik skob, a tak mi na sedáku zůstaly téměř všechny friendy. Štanduji a řešíme situaci s batohy. Nakonec to moc slavně nedopadá, ale jakýmsi způsobem se nakonec dostáváme pod hákovačku. Jihoameričtí kamarádi zatím celou dobu leží pod námi se slunečními brýlemi a celou situaci nakonec komentují: “We felt drama, so we were watching you”.

V mírně převislé hákovačce je nově navrtaných pár nýtů, které spojuje fixní lano, i tak v ní ale ztrácíme poslední zbytky sil. Nad ní se dostáváme lehce před osmou hodinou večerní, volíme bivak. 

Kouzelné výhledy podruhé, uspořádání bivaku na jedničku. Ráno trochu pozdější budíček nám nabízí více spánku. Po pátý vyrážíme vstříc mrazivému dobrodružství do severky. Netušíme, co nás čeká. Po první délce jsme promrzlí na kost, mokré spáry a vítr tomu moc nepřidávají. Bloudíme mezi kouty, spárami a komíny, sem tam nějakými sněhovými políčky. Vše lezeme v lezečkách. Zhruba po sedmi hodinách se konečně dočkáme vrcholu. Rychlá sváča a pokračujeme po hřebínku (a dvoudélkou s fixem v komínu) na Grand Dru. Zde potkáváme sympatické Francouze a připojujeme se k nim na slanění (od podzimu 2021 je nově slanění hned kousek pod vrškem Grand Dru). Sbíháme po ledovci k chatě Charpoa, kde se rozhodujeme přespat. Nemáme sice jídlo, ale další sympatičtí horolezci nás obohacují o dvě proteinové tyčinky a bylinkový čaj.

Další den vůbec nelitujeme, že jsme tu zůstali, půlku noci propršelo. Teď už jenom scházíme až do údolí. Unavení, ale šťastní.

Text a foto: Anča Šebestíková

Chcete se dozvědět více o Anče Šebestíkové? Navštivte její profil.