Jordánsko mělo být highline letošní sezóny. Poté, co jsme skrečovali zájezd do Kanady na 1200 kilometrů dlouhý Great Divide Trail, to byl cíl, ke kterému jsme se upnuli. Muslimská země, pouště, nedostatek vody a lidé, od kterých moc nevíš, co čekat. To vše nás paradoxně lákalo, poznávat neznámé a zahodit předsudky, by měl být jeden z nepsaných cílů každého podniku.

Na Jordan Trail jsem vyrážel v nedobrém rozpoložení. Záměrně nepíšu špatném, protože v daný moment jsem se snažil některé problémy vytěsnit. Když si Kuba měsíc před odjezdem zlomil díky své inteligenci klíční kost, mělo nás to posadit na zem. Byl to jeden z dalších ukazatelů, že letošní rok bude jeden velký provar, ale my si to nechtěli připustit. I za cenu toho, že ponesu větší nálož věcí a váhy, jsem byl odhodlaný jet. Kuba ani nechtěl slyšet, že by celá akce padla, a tak nebylo co řešit a nakonec jsme vyrazili i s jeho sešroubovaným ramenem.

Už po příletu ráno zůstávám v posteli, protože se necítím moc dobře, Kuba vyráží sám do města zařídit simky a další nezbytnosti. Odpoledne už vyrážíme na sever směr Irbid a následně bereme Uber do blízkosti Izraelsko-syrských hranic. Vítá nás západ slunce a s ním i start naší cesty, městečko Umm Qais.

Jordan Trail je dálkový trek, chcete-li Thru-hike, který vede téměř přes celé Jordánsko a měří něco mezi 650-700 kilometry (záleží na tom, kolik toho naběháte po památkách).

Večer na trailu zvládáme dobře, i když mám naložených 7,5 litru vody a ještě táhnu stan. V noci se však spí doslova na nic. Umocňuje to noční můra, ve které nás chtějí zabít dva Arabové. Je to tak intenzivní a reálný, že řvu ze spaní a mám total schízu.

Čeká nás první celý den na trailu a jsme plní očekávání. Zatím si totiž Jordánsko dobře nevede. Bordel, jaký jsme tu viděli, nás jen utvrzuje v tom, že si lidský druh tak krásou planetu nezaslouží.

Kolem oběda potkáváme tři borce, kteří na nás dost razantně řvou, ať jdeme okamžitě k nim. Hned vyžadují sundání batohů a cpou nám jejich oběd do ruky. Oni neumí anglicky, my arabsky, ale pokecáme. Odmítnutí je pro ně urážka a jídlo to do nás doslova rvou k prasknutí. To ani nemluvím o tom, že jsem při jídle vstal a chtěl si to vyfotit. Borec hned zvedl hlas, jakmile jsem však vytáhl foťák, bylo vše v pohodě.

V další vesnici mi asi šestiletý kluk s cígem v puse nabízí vodu, s díky odmítám a loučíme se. O pár metrů dál je škola, kde je plno. Člověk si hned říká, jak je vzdělání důležité pro celou populaci a že to není jen výsada jedince.

Sestupujeme údolím a míříme k dalšímu městečku, je mi zle a nemůžu pořádně dýchat, pauzy dáváme při každém stínu. Trpím a jediné, na co myslím, je obchod a cola. V obchodě nakoupíme, chceme si dát delší pauzu. Končí škola, postupně se k nám shlukne banda šesti kluků. Ze začátku je to sranda, ukazujeme jim odkud jsme, oni nám svoje oblíbené fotbalisty. Když ale začnou ukazovat názorně masturbaci a jeden chce Kubovi napsat do vyhledávače nějaké porno stránky, tušíme, že je zle. Borci nejdřív, jestli dáme fight, pak začnou, jestli jsme věřící a ať řekneme to jejich známé zaříkávadlo. To už víme, že je nejvyšší čas vypadnout. Jdou s odstupem za námi, něco na nás řvou a pak začnou házet kameny. Dva jsou vytrvalí a pořád pokračují s námi městečkem. Člověk by je profackoval, ale myslím, že už byste nás nikdy neviděli. Naštěstí to po nějaké době vzdají a my prcháme. Dýchání mi dělá čím dál větší problémy a víc jak dvacet kilometrů dneska nedáme. Na večeři zvládnu jen polívku a jerky, na víc se necítím.

Noc byla opět katastrofa

Jeden stan pro dva i s věcmi (nechceme je nechávat venku, protože spíme jen v moskytiéře) je pro nás málo. Nicméně s tarpem tu vzhledem k podkladu nepochodíš.

Ráno se zadýchávám už v prvním kopci a vím, že je to v háji. Musím si dávat pauzy co půl kiláku i na rovince. Hlavním cílem je voda po šesti kilometrech, cestou k ní už házím několik menších šavlí. Plíce mám v jednom ohni a zadýchávám se i z kopce. U vody si zkouším dát oběd, ale je to blbost, část vyhodím, ještě než vstanu. Asi po hodině a půl se odhodláváme dál a tady je začátek konce. Dokážu už jít jen 200 metrů a myslím, že mám infarkt, jak mě pálí hruď a nemůžu popadnout dech. 

Vzápětí na dvakrát hážu ven celý oběd, stříká to až na boty a na těch boloňský fakt mít nechceš. Nakonec dojdeme do údolí, ze kterého stačí vylézt necelý kilák k silnici. V půlce kopce už to nedávám, svalím se na cestě a zůstávám asi deset minut ležet. Je tu nějaký starý “barák” a říkám Kubovi, že dnes spím tady.

Po hodině ale přijíždí černej pickup a v něm od pohledu dva divní týpci. Jen prohodíme pár slov, kterým ani jedna strana nerozumí a jedou dál do údolí. Po chvíli se vrací a tvrdí, že jsou policajti. Jediné, co by mohlo být policejní, je ta bouchačka za pasem, tomu tričku s nápisem Puma moc nevěříme. Nakonec se dobereme k tomu, že je to hodně nebezpečná oblast, v noci tam přepadávají lidi a že tam spát rozhodně nebudeme. Říkáme jim, že zítra máme stejně v plánu jet do Irbidu a borci, že jedeme dnes. Nasedáme do auta. Berou to na druhou stranu, z čehož nemám dobrý pocit. Když projíždíme kolem hraničního přechodu s Palestinou/Izraelem, přijde opět zákeřná otázka: “This is Palestina.. or Izrael”?. Borec se kouká na naše výrazy a když dělám, že nevím, začne se smát. Šprýmař jeden!

Nakonec nás v půlce cesty předávají do rukou kámoši taxikáři, který nás bere až na hotel, kde naše putování končí anebo ne?

Každý den není posvícení

Ukončit thru-hike po necelých třech dnech cesty nejde rozhodně považovat za úspěch, ale ve své podstatě ani za prohru. Každý den není posvícení a o tom nejen tyhle dálkové treky jsou. Potřeboval jsem pár dní na odpočinek a vzhledem k časovému presu už nemělo smysl se vracet zpátky na trek, protože bychom ho nestihli projít celý. Navíc na to nebyl ani morál. Vyrážíme tedy směr Akaba, čeká nás několikahodinový přejezd autobusem, což je za trest. Na druhou stranu představa, že jsme to měli jít pěšky, je ještě horší. U moře trávíme pár dní, ale pokud si tu člověk nezaplatí ubytování v drahém hotelu se soukromou pláží, moc koupačky si tady neužije. Veřejná pláž totiž nevzbuzuje moc důvěry, všude jsou také čluny a loďky, takže je přístup do moře značně omezen. Přemýšlíme, co budeme dělat další dny a padne rozhodnutí jet domů. Nejdřív ale musíme stihnout "must see" místa, a tak se pakujeme a vyrážíme směr Wadi Rum.

Většina lidí tu stráví jednu noc, maximálně dvě. My si dáme tři, líbí se nám tu. Klid v poušti a naší beduinské osadě je na psychiku léčivý. Totálně se zde zastavil čas, není tu signál a člověk má čas přemýšlet. Při pobytu v této oblasti využíváme i nabídky průvodců. Jeden den projíždíme velkou část pouště autem po klasických turistických insta místech, další den pak vyrážíme na nejvyšší horu Jordánska. Výstup není nic složitého, ale krpál to je, o tom žádná. Naskýtá se nám výhled na kilometry daleko. Krajina je fascinující, ale zároveň nehostinná. Žádná voda, žádné stromy, jen vyprahlá poušť.

Na další zastávku míříme do starodávného skalního města Petra. Právem patří k jednom z divů světa. Po klidu ve Wadi Rum je tohle druhý Václavák a shodujeme se, že to není nic pro nás. Nicméně za návštěvu toto místo rozhodně stojí, ale za nás určitě postačí jeden den.

Poslední zastávka na naší cestě před odjezdem musí být logicky Mrtvé moře, nejníže volně přístupné místo na světě. Při našem výzkumném pobytu jsme i zde dosáhli uspokojivých poznatků:

• čím větší pupek, tím víc vás to nadnáší,
• při čůrání ve vodě neucítíte to příjemné teplo na hýždích, protože voda je teplá jak chcanky,
• pokud máte už třetí den střevní problémy, bude vás kurevsky pálit prdel.

Tímto se loučíme s Jordánskem. Emoce se perou, ale pochopitelně nás nejvíc štve, že jsme nenafotili žádné fotky pro našeho partnera Montane. Ono goráč v pětatřiceti stupních, když bojuješ o holé přežití, fakt není to, co si dáš na sebe. A tak nezbývá, než vyrazit na další akci.

Pojeďme na Šumavu

Šumava je jedno z posledních pohoří, které jsme ještě v našem deníku neodpanili. Pojďme na to! Vybíráme si prodloužený víkend při příležitosti listopadového svátku svobody. Plánování moc neřešíme a bereme klasiku v podobě (převážně) turistické červené. Počasí nic moc, mrholí a později i sněží. Na naše nároky i hodně asfaltu, což zrovna nechutná.

Co ale chutná, je moje vysočina a celý vak s jídlem místní lišce. První noc na Modravě jsme postavili stany a šli do místního pivovaru. Bohužel ráno zjišťuji, že jsem měl tou dobou návštěvu a mám prokousaný stan, který jsem sem pracně dotáhl až z Ameriky. Nemusím vám říkat, že přijít o všechno jídlo, drahý stan a probudit se s vidinou propršeného dne, nebylo nic, co by přidalo na náladě. Každopádně ranní škopek a snídaně v teple spravila náladu a my vyrazili dál. Následně už se nám až na zavřené hospody nestalo nic moc zajímavého, a tak můžeme přistoupit k samotnému jádru věci.

Goráčovka Spine Jacket je povedená bunda. Ochránila nás před deštěm celý den a s klidným srdcem ji můžeme doporučit. 

Byť upřímně, úplně nějakým Mordorem zatím neprošla. Libí se nám atletický střih, nikde se zbytečně "nekrabatí" a kopíruje ladné křivky našich těl. Svrchní materiál nepůsobí těžkým brněním jako některé goráčovky, díky čemuž je bunda hodně pohodlná (čti poddajná) a rádi ji nosíme i místo běžné větrovky v pěkném počasí. 

Rukávy jsou dostatečně dlouhé, možná kdyby přibylo očko na palec, bylo by to geniální. Super jsou i boční kapsy, které u takto lehkých bund nejsou často k vidění. 

Během náročnějších aktivit můžou sloužit i k větrání, pokud v nich nic nemáte. A hlavně se do nich bez problému dostanete i se zapnutým bederákem.

Co nás po celým dni trochu limitovalo, byla kapuce. Je tak akorát, ale za nás by mohla být trochu volnější. 

Tady ale zase na obranu Montane - bunda je primárně dělaná pro běžce, kde se nepočítá s těžkým batohem na zádech. Právě ten může omezit trochu pohyblivost bundy v oblasti ramen a "táhnout" tak kapuci víc k hlavě. Na trhu takto propracovaných bund s třívrstvou membránou, kapsami, propracovaným stahováním a kapucí s kšiltem při váze okolo čtvrt kila moc nenajdeme. V našem šatníku zaujala pevné postavení a už se třepe na další akce!

>> Kdo chce vědět o klucích více, pak mrkněte zde.

>> Dvanatahu na cestě za věčnou slávou

SPINE JACKET

Pánská lehká nepromokavá GORE-TEX běžecká bunda

Dokonalost v lehkosti a prodyšnosti, to je nepromokavá bunda Spine Jacket pro aktivní běžce využívající membránu GORE-TEX Active. Spolehlivě zajistí ochranu při nepřízni počasí, ať už jste v tréninku nebo na startu závodu.

Materiál:

• Voděodolný, prodyšný 13 Denier GORE-TEX Active s vodoodpudivou úpravou DWR
• Vodní sloupec 28 000 mm